MUŽ S DRAKEM V ERBU

Už od dětství jsem věděl lépe zapadnout do společnosti žen či dívek než mužů. Jejich svět mi přišel tak citlivější. Ani nevím vůči čemu. Snad vůči mně. Nebo to byla ženská autentičnost, která mi připadala skutečnější než to, co jsem viděl na mužích, klucích kolem mě?

Vyrostl jsem v muže a když za mnou přišla parta manželek mých kámošů, že jestli nezorganizuji nějaké setkávání chlapů, tak jsem byl zděšen. Co? Jen chlapi? Jste se snad…
6 let jsem se trápil, než jsem vyšel učiliště. 6 dlouhých let v čistě chlapecké třídě. To nechci zažít už nikdy víc.

Jenže, stařec, řeknu ti, v 2013-tom na Slovensko zavítali z USA poprvé moji kámoši z „Bratrstva ze stodoly“, o kterém jsem psal už v předchozím článku. Tam se všechno otočilo. Poprvé v životě jsem viděl autentické muže, chlapce a otce. Vůně divokých mustangů vstoupila do mých nozder, přeletěla plícemi a usadila se v srdci.

Masky versus Draci

Po konferenci jsme se začali, parta chlapů, setkávat u mě v patě. Pajta je lokální výraz pro stodolu. Je sice malá, špinavá a zaklizená nářadím a činkami, ale i tak v ní každý našel své místo. Intelektuálové, bagristé, violisté, veterináři, inženýři, magistři, konspirátoři, vagabundi… No prostě chlapi. Z mostu do prosta jsme skočili po hlavě do upřímnosti a už jsem nic víc nepotřeboval.

Začínám prožívat, že být mužem je skvělé. Být mezi muži je esenciální. Přijmout se je děsivé. Začal jsem vidět vlastní masky a kulturní falešnosti, které jsme si my, chlapi, nacápali na naše nevymáchané tlamy. Co se objeví, když je složíme?

1.Maska – jemný uzavřený chlapec

Je to zvláštní, ale jakoby muži hráli jednu z pokřivených rolí. Toto je první z nich. Muž, který působí jemně, snad i citlivě. Je tak „citlivý“, že se těžko otevírá a neustále se snaží o smír, kompromis a aby byli podle možností všichni šťastní. Přitom mu ale jde jen o to, aby jej lidé přijali a naplnili jeho nenaplněné citové nádoby. Nezná svou hodnotu, bojí se přijmout směrování, které je uloženo v jeho srdci, a tak hledá své potvrzení a směřování u druhých lidí. Pokud by ho tam nedostal, ztrácí půdu pod nohama a zdánlivý smysl života. Peťo o tom psal v článku „Raději milý nebo dobrý chlap?“.

2. Maska – silný drsňák

Tento je zvláštní a v dnešní společnosti méně oblíbený. Nepřístupný, drsný, hardcorer, s jednoduchým slovníkem. Od nikoho nic nepotřebuje a vystačí si sám. Ale často je překvapivě ochoten pomoci, až se z něj ukáže docela milý tvor. Nikdy však neotevře své srdce, neboť je ještě citlivější než „jemný uzavřený chlapec“.

Tyto dvě masky se nám lepí na tváře a to tak přilehlo, až jim věříme, že jsou naším skutečným zevnějškem a později i vnitřkem. Když jsme s partou mých chlapů začali masky odkládat, ukázalo se, že nakonec jsme docela jiní. Stáli jsme před sebou nazí a překvapeni. Jak bychom svlékli skafandry a ukázalo se, kdo z nás je člověk a kdo opice. Nebo lépe řečeno, kdo je Drakobijec a kdo muž žijící s Draky.

Drakobijci

Většina „jemných uzavřených chlapců“ se po odložení masek ukázala jako Drakobijci. Udatní lordi a králové, s draky v erbech, to aby nezapomněli na boje, kterým čelí. Ušlechtilí as autentickým citem pro vznešené ideály a cíle. Inovativní, důvtipní, vytrvalí a geniální. Přitom schopni si celé hodiny hrát s dětmi, psát básně a zpívat písně. Milovat ženu a rozdmýchat teplo domova.

Muži žijící s Draky

Toto jsou poněkud větší exoti. Divoši a barbaři. Žijící mezi draky, dobrými i špatnými. I když něco jako dobrý a špatný drak není. Je jen drak a drak dělá, k čemu byl určen. Muž schopný s takovými draky žít je autentický, silný zevnitř ven. Umí poslouchat celé hodiny a mluvit, když je to nutné. Všechno se ale dozvíš z výrazu jeho tváře. Nikdy nelže, nikdy nepodvádí, nehraje hru, ani gentlemanskou. Má však srdce schopné zachraňovat zraněné hrdiny, ošetřit ránu i nepříteli, všechno odpustit, všechno doufat, nikoho nezahanbit a letět.

Cit zevnitř a oheň z venku

A tak tam stojíme nazí a hledíme tváří v tvář vůči své přirozenosti. Nikdo už není „jemný kluk“ ani „silný drsňák“. Zůstali jen muži, jejich draci a já. Stojím jako před zrcadlem a toužím se schovat, protože pokud to neudělám, ukáže se, kdo jsem já. Já se však Draka bojím. Nechci ho přijmout, kouše a smrdí. Pláču. Nejprve strachy, pak ze zoufalství a nakonec ze srdce.

Nechci, aby to znělo jako nějaký epický manifest na mužskou identitu, ale na konci dne bylo v mém nitru epické všechno. Nemám na vysvětlení jiná slova, než slova příběhů. Tak po staletí dědové přenášeli moudrost na vnuky a otcové předávali své štíty synům. Zkropené slzami a krví. Zevnitř slzami, aby nezapomněli na cit a zvenčí krví, neboť stáli jako hradby před svými domovy a nepustili plenitele dovnitř.

Amen, nepotkal jsem ještě muže, který by nebyl Drakobijec nebo Muž žijící s Draky. A tak asi i já budu jeden z nich. Vytřesu toho zbabělce z gauče, obléknu mu brnění a půjdu hledat Drakov.