ŽIVÝ NEBO BEZ PROBLÉMŮ

Prý je lepší jít do domu smutku než do domu, kde se hoduje. Proč? Protože tě to donutí vážně přemýšlet o životě. Je to moment, kdy se zamyslíš nad tím, kde se v životě nacházíš a co za život vlastně vedeš.

Jeden osud nás spojuje všechny. Smrt. Každý jeden z nás zemře.

Když jsem byl malý, s tátou jsme si cestu z vesnice do paneláku krátili přes hřbitov. I dnes se jím občas projdu. Mám to rád. Vidím náhrobní kameny. Malé, velké, zdobené, rozpadající se. Procházím se obklopen smrtí. Neumím říct, kdo měl jaké auto, kdo pochodil jaký kus světa, v jak velkém domě žil. Možná tam leží podnikatel vedle chudáka, boháč vedle lazara.

Jedno mají společné. Neřeší žádné problémy.

Proč? Očividně proto, že jsou mrtví.

Pro mrtvého člověka musí být každý den dost stejný. Takže, pokud mě občas napadne stěžovat si na to, že se v jednom kuse něco děje a kolik mám problémů, pomyslím si „DOBRE“. Dobře, protože to je známka života.

Život je o řešení a učení se z problémů. Přirozená součást žití. Od momentu narození do smrti čelíme nějakému problému. Problém, že neumíš sedět, že si kádíš do plenek až po ty mnohem komplexnější.

Já, ty, my jsme nadesignováni k řešení problémů, takže se přestaňme chovat, jako bychom byli mrtví.

Přestaň si přát život bez problémů. Každý problém je totiž příležitost k růstu, a tedy k životu.

Jen mrtvoly nemají problémy.